sobota 31. ledna 2015

Sisterhood Condemned: Ladylove Invicible - 3



Kapitola třetí
Clark neboli pan C se praštil rukou do světlého čela a zahleděl se na konečky svých bezbarvých vlasů. V této společnosti byl už dlouho a nemohl si stěžovat. On a pár dalších dlouho proměněných bezduchých se spojili v alianci. Nesoupeřili o autoritu, vzájemně si byli rovni.
Aliance s požehnáním hlavního šéfa Omegy byla revoluční, ale pár let už plynule fungovala. Měli vlastní chatu, typické nábojnice a vlastního laboranta, který jim připravoval kapsle jedu do střeliva. Díky tomuhle vylepšováku způsobili Bratrstvu spoustu problémů a že si to pekelně zasloužili.
Poslední rok bylo ale něco jinak. Sestava Aliance se měnila více, než jim všem bylo libo. Nejvíce se ale obávali hněvu Omegy.
Pan C vyrazil dnes v noci na lov. Doufal, že potká nějakého upíra, a kdyby ne, tak prostě jen rozkuchá nějaký ten obyčejný póvl, kterým byl jednou i on sám.
Měl štěstí, sledoval auto, do kterého viděl nastupovat aristokrata, ze kterého upír přímo táhl. Bylo to černé BMW s tmavými skly. Auto zajelo do budovy nákupního centra a za dvacet minut už odjíždělo pryč. Sledoval ho, dokud nezastavilo u chodníku jedné nefrekventované ulice.
Z auta ale místo černovlasého muže v obleku vyšla drobounká žena v bílých dlouhých šatech až na zem a s rozpuštěnými vlasy… Bezduchý se vražedně pousmál. Spojil se mobilem s ostatními a zatím sám vyrazil kupředu.
Upírka před ním zvracela do kanálu a tak nebylo těžké ji popadnout zezadu jednou rukou za obě její zápěstí a druhou rukou zakrytou rukávem za pusu. Rukáv namočil chloroformem, proto dívka po vdechnutí padla jako podťatá k zemi. Lehce ji uložil, nechtěl si ji poničit, dokud si nezačne hrát.
V tu ránu ho kulka trefila do ramene. Prudce se otočil připraven na jakýkoliv výpad a uviděl před sebou stát rudovlasou ženu v koženém oblečku. Byla k smíchu, ale tu kulku jí nedaroval. Vyrazil proti ní.
Ani nemrkl a podrazila mu nohy. Vyskočil zpět a s nožem v ruce jí šel po hrdle nebo po jakékoliv dostupné žíle, kterou kdyby přeťal, tak by jí způsobil smrtelné zranění. Snažila se bojovat férově, což nebyl moc jeho styl. Očividně byla vycvičená, aby se uměla bránit, co ale nečekal, že bude vymýšlet vlastní strategii boje. To naznačovalo, že nejenom, že ji někdo naučil bojovat, ale taky to, že to dělá často a proti opravdovým nepřátelům… A to se mu nelíbilo.
Vyhnul se jedné její ráně, potom druhé i třetí. Neprodleně po jejím stáhnutí do obrany na ni zaútočil a nožem ji řízl do předloktí. Neupustila zbraň, jak očekával. Ale pustila se rovnou do něj. Sekala po něm, kombinovala snad všechny styly, jaké kdy viděl.
Věděl, že tenhle boj by mohl pokračovat do nekonečna a prohrál by ten, který by se dřív unavil. Na to však neměl čas, ta druhá uspaná, by se probudila a ještě by začala vřískat a zdrhat. Proto naznačil útok na pravý bok, odrazila ho, ale tím mu odkryla druhou stranu, a tak se jí dostal za záda, kde ji praštil tupým koncem nože do týla.
Odpadla, stejně jako ta druhá, ale teď se nenamáhal ji zachytit a položit. Místo toho do ní kopl, aby ji převalil na záda, kde jí nožem napsal přes koženou bundu do kůže: Hledej. – pan C a doplnil to o malinkatého smajlíka, jehož oči se ztrácely hluboko v čerstvém mase. Potom ji otočil zase zpět, aby z ní tekla krev proudem, než se probere a ošetří si svá zranění.
Chvíli se na ni potom díval, aby si zapamatoval, kdo ho vlastně bude hledat, ale potom už se přesunul k té krásce, kterou ukořistil. V momentě, kdy ji zvedl do náruče, tak dorazili jeho posily. Uviděli zneškodněnou upírku na zemi a druhou v jeho náručí.
„Pánové, máme novou hračku,“ zachechtal se nechutně a odnášel si svoji kořist do chaty. Moc se těšil, až poškodí tu její alabastrovou pokožku a vyryje do ní své jméno.

Tohrment uložil Irethiny věco do jednoho šuplíku ve středně velké komodě na chodbě vedoucí k jídelně. Nad komodou bylo obrovské zrcadlo se zlatě zdobeným rámem.
Podíval se na svůj odraz. A s pohledem do svých zelených očí si vzpomněl na ty její. Nemyslel ale na Autumn, což ho trochu znervózňovalo. Ty oči patřily Ireth. Nepřitahovala ho fyzicky, i když pěkná byla, o tom žádná.  On miloval Autumn. Problém byl v tom, že ho něco k té drzé ženské táhlo. Její chování přecházel a moc mu nevadilo. Připadalo mu hodně povědomé. Jako kdyby ji znal někdy z dřívějška.
V tu ránu pocítil, jako kdyby ho někdo praštil obrovským kladivem mezi oči. Zapotácel se, až narazil do zdi. Do prdele. Kurva, taková bolest.
Ale proč tak najednou? Snažil se vzpomenout, na co předtím myslel, ale jakmile se mu to jen trochu podařilo, tak se ta bolest dostavila znovu.
Když se dostal do stavu, kdy mohl zase začít formovat věty, tak si na to zakázal myslet.
Opatrně se pokusil vstát a povedlo se. Nechtěl se ale natáhnout zpátky na zem a tak se pro jistotu držel zdi. Hlava se mu motala, ale zvládl se doplahočit až do svého pokoje, kde uviděl na posteli ležet Autumn. Četla si předtím knihu a asi usnula. To mu ale bylo jedno.
On musel překonat dvoumetrovou mezeru mezi dveřmi a přikrývkami. Což bylo celkem ošemetné, když se sotva dokázal udržet na nohách.
Prošel dveřmi a opatrně je zase za sebou zavřel a zamkl. Opřel se o jejich dřevo zády a zhluboka dýchal. Hlava mu třeštila. Bylo to k nevydržení, ale sebral odvahu, která ho vždy provázela, a odpíchl se z místa. Snažil se dělat pomalé kroky a držet rovnováhu, ale poslední krok se mu nepovedl a on se zapotácel. Musel se chytit matrace, ale opatrně, aby ji nevzbudil.
Což bylo nemožné. Vždy měla tak lehký spánek, že stačilo šustnutí a už na něj koukali ty její oči. Byl tak rád, že se neschovávala. Že už se za sebe nestyděla. Miloval ji, ale momentálně si potřeboval lehnout.
„Co se děje, nallum?“ zeptala se zvědavě, trochu se strachem v hlase.
Nebyl schopný odpovědět, zvuk jejího hlasu mu rozvibroval mozek v lebce. Tak kurevsky to bolelo. Místo odpovědi se natáhnul opatrně na postel a přetočil se k ní pomalu na bok. Potom k ní vztáhl ruku a se zavřenýma očima nahmatal tu její. A ona pochopila.
Otočila svoje zápěstí tak, aby ho zpřístupnila jeho rtům, jeho zubům. Její lahodná krev ho zaplavila. Nezáleželo na tom, že z ní pil před Prvním jídlem. Její krev proudila dovnitř a ohlušující bolest proudila ven. Brzy se jeho hrudí rozezvučelo vrnění. Mručel a ona věděla, že nechce jen krev. Znala ho už tak dlouho.
Tohrovi špičáky po chvíli zmizeli a on se od ní odtrhl. Ještě jí líznutím zapečetil ranku a potom se pořád s její krví v ústech vrhl na její rty.
Netřeba dodávat, že to neskončilo jen u polibků.

Thorturre dupal z jednoho rohu místnosti do druhého. Nesnášel, když nemohl ven. Byl nervózní, že nemohl pomáhat. Jeho srdce prudce tepalo a jeho ruce si dělali, co chtěly. Jeho žaludek byl rozhozený. Měl šílené nutkání ve svalech.
Rozhodl se něco dělat. Nemohl celou noc jen tak přecházet, a tak šel cvičit. Vzal si s sebou dolů jen přehrávač na písničky, který byl přeplněný od Vishouse. Věci na převlečení si nechával v šatně pro cvičence, kde bylo pár zamykacích skříněk. Od nichž měl pravděpodobně klíč i nějaký z doggenů, jelikož i když se nehorázně zpotil a oblečení tam jen tak hodil, pak pokaždé, když šel zase cvičit, tak tam našl čisté a úhledně poskládané. Stejně jako boty, které vždy tak po dvou týdnech voněly pracím práškem. A že to bylo potřeba.
Převlékl se a svoje normální oblečení pečlivě složil, aby se nepomačkalo. V kapse bundy našel malý mobilní telefon. Chvíli na něj podivně koukal a potom se rozpomněl, že ho vzal z Irethiny bundy, kterou viděl ležet na lůžku v pokoji pro nemocné.
Položil ho přesně do prostřed hromádky oblečení, aby ho neztratil, s tím, že ho později předá Vishousovi. Potom zamkl skříňku a vydal se k běžícímu pásu, aby se pro začátek trochu rozehřál.
Po asi pěti hodinách, kdy z něj lilo jako z konve a kdy si připadal, jako kdyby strávil dva dny nonstop venku na lovu, konečně zamířil do sprch. Právě teď byla pro upíry půlnoc. Bylo odpoledne a slunce bylo vysoko na obloze.
Pustil na sebe nejdřív vlažnou, potom studenou a nakonec, když už mu nebylo tolik horko, tak teplou vodu. Pečlivě vymydlil ze svých vlasů, dlouhých asi po uši, všechen pot. To samé udělal se zlatavou pokožkou celého svého těla a potom už jen nechával vodu, aby na něj padala v proudech. Užíval si ten klid. Svaly ho bolely, ale mysl byla naprosto klidná a čistá.
Trochu se osušil do ručníku připraveného u dveří ven a potom do něj zabalil svoje boky a zade. Stále ještě s mokrými vlasy se šel znovu obléct.
Když na sebe natáhl kožené kalhoty a černé triko, tak si začal sušit vlasy a přitom mu padl pohled na mobil, který před oblékáním odložil stranou. Nechal sklouznout ručník na ramena a rozsvítil obrazovku telefonu. Podivil se nad tolika zmeškanými hovory, ale telefon byl zamčený a tak nemohl zjistit, jestli tu ženskou neshání třeba její milenec.
Při té představě z něj vyšlo hluboké a dost hlasité zavrčení. Když si to uvědomil, tak zatřepal hlavou, ztmavil mobil a strčil ho do kapsy, přehodil mokrý ručník přes lavku a hned potom, co si vzal bundu, tak odešel. Jak byl unavený, tak si potom na mobil ani nevzpomněl. Došel do svého pokoje, natáhl se ještě v kalhotách na postel a usnul jako špalek.
Vzbudil se hned, jak uslyšel vyjíždět kovové rolety. To znamenalo, že začíná noc plná nicnedělání. Provedl ranní hygienu a vydal se na První jídlo. Teprve až uviděl u stolu sedět Vee po boku Jane, tak si vzpomněl na ten mobil. Práskl se do čela.
„Vee, něco pro tebe po jídle mám,“ řekl a zakousl se do chleba s máslem a vajíčkem. Miloval tu chuť. Obzvlášť, když to bylo vajíčko na hniličku.
„Okey, vyřídíme to hned, musím potom do terénu,“ pokýval hlavou a sám se pustil do jídla, které, jako u všech bojovníků, mizelo převratnou rychlostí. Nebylo tedy překvapením, že bylo do patnácti minut po jídle, alespoň pro muže.
V naznačil hlavou, aby ho následoval a on šel.
„Ta ženská, která se chce vidět s Wrathem, měla v bundě mobil. Včera jsem na něj zapomněl, ale snad bychom z něj o ní mohli něco zjistit,“ podal mobil Vishousovi.
„Fajn, tak to abychom se na to mrkli,“ řekl a připojil mobil do svého počítače a začal kouzlit. Jako by nestačilo, že se uměl dost dobře ohánět s dýkou a potom tu ještě byla ta věc s jeho zářící rukou, která byla vždy schovaná v černé rukavici.
Vishous zjistil, že číslo mobilu v jeho ruce ani číslo, které se dožadovalo pozornosti, se nedá zaměřit. Jedinou možností bylo na něj zavolat.
„S tím musíme k Wrathovi, aby si to poslechl taky, kdyby to bylo něco vážnýho. Jo, a musíme to nahrát,“řekl V a oba se automaticky rozešli ke dveřím královy pracovny.
V zaklepal a po zamručení vstoupil.
 „Co je?“ zeptal se Wrath a nevzhlédl od stolu. Bylo by to stejně k ničemu. Vždycky poznal, kdo před ním stojí.
„Máme mobil té ženské, co si přeje soukromou audienci,“ řekl Vishous a vstoupil. Thurry ho hned následoval a sednul si do jednoho křesla naproti stolu.
„Prověřili jste ho?“ zeptal se zaujatě. Bylo celkem zřejmé, že ho zajímá, kdo byla tahle žena. Její popis mu byl celkem k ničemu a nepamatoval si nikoho, kdo by se jmenoval Ireth.
„No to je právě ten problém. Data jsou zaheslovaná a je jen jeden pokus. Neuhádneš a smaže se celej vnitřek.“ Král zaklel. „Ale někdo na něj volal. S tím volajícím číslem je to samé. Jediná možnost je…“
„Na to číslo zavolat,“ dokončil za něj větu Wrath. Thurry jen potichu sledoval jejich konverzaci.
„Jo a říkali jsme si, že by bylo dobrý, aby sis to poslechl, kdyby to bylo něco důležitýho,“ řekl a vrazil mobil do ruky Thurrymu.
„Jasně,“ zamumlal Wrath a opřel se do křesla. „Budeš to i nahrávat?“
„Jo, už to mám nachystaný. Thurry to dá nahlas, abychom to všechno slyšeli,“ řekl a pokynul mu. Thurry se zhluboka nadechl a jen doufal, aby to nebyl nějaký nadržený chlap.
Po krátkém vyzvánění se z reproduktorů ozval ženský hlas: „No to je teda dost, že ses taky ozvala. Máme problém. Ruth  byla s tou Vyvolenou… Ehm, Ellise nebo jak se jmenuje. No, byla s ní nakupovat, a když jeli zpátky, tak se Vyvolené udělalo zle z Big macu a ona potřebovala zvracet, tak zastavili u chodníku. A jak bych to tak řekla… Ruth skončila pěkně zrubaná, skoro vykrvácela a tu Vyvolenou někdo unesl. Jelikož měla Ruth na zádech vyřezaný vzkaz od nějakýho pana C, tak to zcela jistě byli bezduší, ale R prej nikdy neviděla bezduchýho takhle bojovat, takže masakr…“ zastavila se na chvíli žena na druhé straně sluchátka. „Ehm, Amy, jsi tam?“
„Hovoříš s králem Wrathem, syna Wratha, ženo,“ ozvl se Wrath autoritativně.
„Kurva, kde je A… Ireth?“ zeptala se drze.
„Je v pořádku, čeká na moji audienci. Kvůli bezpečí jsme jí odebrali zbraně a mobil,“ ozval se znovu král.
„Aha. No… Máme dvě možnosti. Buď mi pomůžete, když vám dám adresu, kde se to stalo a poskytnu vám možnost mluvit s Ruth, anebo mi vrátíte Ireth a to hned. Rozhodněte se teď, nemůžeme dýl čekat. Někdo na tom už pracuje, ale víc hlav, víc ví,“ řekla zcela vážně žena čekajíc na králův verdikt.
„Dnešní lov bude lov na toho šmejda. Pošlu všechny muže, aby se s tebou setkali na místě, kde se to stalo.“
„Díky, Wrathe, synu Wratha. Je to Aukley Street 56. Kolik potřebují tvoji muži času?“
„Za půlhodiny se tam s tebou a s tvojí raněnou sejdou. Tohle vyřešíme za každou cenu, tak přísahám, ženo,“ poslední větu řekl ve staré řeči. Tohle bylo setsakra vážné. Unesená Vyvolená v prackách těch parchantů. Všem třem mužům v místnosti bublala krev.
„Fajn. Ráda jsem tě poznala,“ řekla přemýšlivě a zavěsila.
            Král hned na to svolal své muže s tím, aby byli připraveni jít ven. Zavolal i primala Phuryho, o jehož Vyvolenou se jednalo. Všem jim Vee pustil hovor s tou ženou a všichni měli stejnou reakci – byli nedočkaví toho parchanta najít a zabít. A Phury přímo zuřil, na to, že většinou byl ten nervák Zsadist, alespoň, jak Thurry slýchal.
            Netrvalo dlouho a bojovníci vyrazili do noci. Krvelační a plní nenávisti.

2 komentáře:

  1. Ahoj, moc pěknej blog :-)
    Koukala jsem, že je tu povídka double miracle, holky napsaly ještě jednu tady: http://cvock-hauzzz.blog.cz/1408/your-present-is-my-past
    Jde o ta samá dvojčata akorát jiná verze příběhu jiní chlapi

    OdpovědětSmazat
  2. Ahoj, povídka se mi libí :) je naděje, že se tu ještě objeví pokračování? :D

    OdpovědětSmazat