sobota 31. ledna 2015

Sisterhood Condemned: Ladylove Invicible - 3



Kapitola třetí
Clark neboli pan C se praštil rukou do světlého čela a zahleděl se na konečky svých bezbarvých vlasů. V této společnosti byl už dlouho a nemohl si stěžovat. On a pár dalších dlouho proměněných bezduchých se spojili v alianci. Nesoupeřili o autoritu, vzájemně si byli rovni.
Aliance s požehnáním hlavního šéfa Omegy byla revoluční, ale pár let už plynule fungovala. Měli vlastní chatu, typické nábojnice a vlastního laboranta, který jim připravoval kapsle jedu do střeliva. Díky tomuhle vylepšováku způsobili Bratrstvu spoustu problémů a že si to pekelně zasloužili.
Poslední rok bylo ale něco jinak. Sestava Aliance se měnila více, než jim všem bylo libo. Nejvíce se ale obávali hněvu Omegy.
Pan C vyrazil dnes v noci na lov. Doufal, že potká nějakého upíra, a kdyby ne, tak prostě jen rozkuchá nějaký ten obyčejný póvl, kterým byl jednou i on sám.
Měl štěstí, sledoval auto, do kterého viděl nastupovat aristokrata, ze kterého upír přímo táhl. Bylo to černé BMW s tmavými skly. Auto zajelo do budovy nákupního centra a za dvacet minut už odjíždělo pryč. Sledoval ho, dokud nezastavilo u chodníku jedné nefrekventované ulice.
Z auta ale místo černovlasého muže v obleku vyšla drobounká žena v bílých dlouhých šatech až na zem a s rozpuštěnými vlasy… Bezduchý se vražedně pousmál. Spojil se mobilem s ostatními a zatím sám vyrazil kupředu.
Upírka před ním zvracela do kanálu a tak nebylo těžké ji popadnout zezadu jednou rukou za obě její zápěstí a druhou rukou zakrytou rukávem za pusu. Rukáv namočil chloroformem, proto dívka po vdechnutí padla jako podťatá k zemi. Lehce ji uložil, nechtěl si ji poničit, dokud si nezačne hrát.
V tu ránu ho kulka trefila do ramene. Prudce se otočil připraven na jakýkoliv výpad a uviděl před sebou stát rudovlasou ženu v koženém oblečku. Byla k smíchu, ale tu kulku jí nedaroval. Vyrazil proti ní.
Ani nemrkl a podrazila mu nohy. Vyskočil zpět a s nožem v ruce jí šel po hrdle nebo po jakékoliv dostupné žíle, kterou kdyby přeťal, tak by jí způsobil smrtelné zranění. Snažila se bojovat férově, což nebyl moc jeho styl. Očividně byla vycvičená, aby se uměla bránit, co ale nečekal, že bude vymýšlet vlastní strategii boje. To naznačovalo, že nejenom, že ji někdo naučil bojovat, ale taky to, že to dělá často a proti opravdovým nepřátelům… A to se mu nelíbilo.
Vyhnul se jedné její ráně, potom druhé i třetí. Neprodleně po jejím stáhnutí do obrany na ni zaútočil a nožem ji řízl do předloktí. Neupustila zbraň, jak očekával. Ale pustila se rovnou do něj. Sekala po něm, kombinovala snad všechny styly, jaké kdy viděl.
Věděl, že tenhle boj by mohl pokračovat do nekonečna a prohrál by ten, který by se dřív unavil. Na to však neměl čas, ta druhá uspaná, by se probudila a ještě by začala vřískat a zdrhat. Proto naznačil útok na pravý bok, odrazila ho, ale tím mu odkryla druhou stranu, a tak se jí dostal za záda, kde ji praštil tupým koncem nože do týla.
Odpadla, stejně jako ta druhá, ale teď se nenamáhal ji zachytit a položit. Místo toho do ní kopl, aby ji převalil na záda, kde jí nožem napsal přes koženou bundu do kůže: Hledej. – pan C a doplnil to o malinkatého smajlíka, jehož oči se ztrácely hluboko v čerstvém mase. Potom ji otočil zase zpět, aby z ní tekla krev proudem, než se probere a ošetří si svá zranění.
Chvíli se na ni potom díval, aby si zapamatoval, kdo ho vlastně bude hledat, ale potom už se přesunul k té krásce, kterou ukořistil. V momentě, kdy ji zvedl do náruče, tak dorazili jeho posily. Uviděli zneškodněnou upírku na zemi a druhou v jeho náručí.
„Pánové, máme novou hračku,“ zachechtal se nechutně a odnášel si svoji kořist do chaty. Moc se těšil, až poškodí tu její alabastrovou pokožku a vyryje do ní své jméno.

Tohrment uložil Irethiny věco do jednoho šuplíku ve středně velké komodě na chodbě vedoucí k jídelně. Nad komodou bylo obrovské zrcadlo se zlatě zdobeným rámem.
Podíval se na svůj odraz. A s pohledem do svých zelených očí si vzpomněl na ty její. Nemyslel ale na Autumn, což ho trochu znervózňovalo. Ty oči patřily Ireth. Nepřitahovala ho fyzicky, i když pěkná byla, o tom žádná.  On miloval Autumn. Problém byl v tom, že ho něco k té drzé ženské táhlo. Její chování přecházel a moc mu nevadilo. Připadalo mu hodně povědomé. Jako kdyby ji znal někdy z dřívějška.
V tu ránu pocítil, jako kdyby ho někdo praštil obrovským kladivem mezi oči. Zapotácel se, až narazil do zdi. Do prdele. Kurva, taková bolest.
Ale proč tak najednou? Snažil se vzpomenout, na co předtím myslel, ale jakmile se mu to jen trochu podařilo, tak se ta bolest dostavila znovu.
Když se dostal do stavu, kdy mohl zase začít formovat věty, tak si na to zakázal myslet.
Opatrně se pokusil vstát a povedlo se. Nechtěl se ale natáhnout zpátky na zem a tak se pro jistotu držel zdi. Hlava se mu motala, ale zvládl se doplahočit až do svého pokoje, kde uviděl na posteli ležet Autumn. Četla si předtím knihu a asi usnula. To mu ale bylo jedno.
On musel překonat dvoumetrovou mezeru mezi dveřmi a přikrývkami. Což bylo celkem ošemetné, když se sotva dokázal udržet na nohách.
Prošel dveřmi a opatrně je zase za sebou zavřel a zamkl. Opřel se o jejich dřevo zády a zhluboka dýchal. Hlava mu třeštila. Bylo to k nevydržení, ale sebral odvahu, která ho vždy provázela, a odpíchl se z místa. Snažil se dělat pomalé kroky a držet rovnováhu, ale poslední krok se mu nepovedl a on se zapotácel. Musel se chytit matrace, ale opatrně, aby ji nevzbudil.
Což bylo nemožné. Vždy měla tak lehký spánek, že stačilo šustnutí a už na něj koukali ty její oči. Byl tak rád, že se neschovávala. Že už se za sebe nestyděla. Miloval ji, ale momentálně si potřeboval lehnout.
„Co se děje, nallum?“ zeptala se zvědavě, trochu se strachem v hlase.
Nebyl schopný odpovědět, zvuk jejího hlasu mu rozvibroval mozek v lebce. Tak kurevsky to bolelo. Místo odpovědi se natáhnul opatrně na postel a přetočil se k ní pomalu na bok. Potom k ní vztáhl ruku a se zavřenýma očima nahmatal tu její. A ona pochopila.
Otočila svoje zápěstí tak, aby ho zpřístupnila jeho rtům, jeho zubům. Její lahodná krev ho zaplavila. Nezáleželo na tom, že z ní pil před Prvním jídlem. Její krev proudila dovnitř a ohlušující bolest proudila ven. Brzy se jeho hrudí rozezvučelo vrnění. Mručel a ona věděla, že nechce jen krev. Znala ho už tak dlouho.
Tohrovi špičáky po chvíli zmizeli a on se od ní odtrhl. Ještě jí líznutím zapečetil ranku a potom se pořád s její krví v ústech vrhl na její rty.
Netřeba dodávat, že to neskončilo jen u polibků.

Thorturre dupal z jednoho rohu místnosti do druhého. Nesnášel, když nemohl ven. Byl nervózní, že nemohl pomáhat. Jeho srdce prudce tepalo a jeho ruce si dělali, co chtěly. Jeho žaludek byl rozhozený. Měl šílené nutkání ve svalech.
Rozhodl se něco dělat. Nemohl celou noc jen tak přecházet, a tak šel cvičit. Vzal si s sebou dolů jen přehrávač na písničky, který byl přeplněný od Vishouse. Věci na převlečení si nechával v šatně pro cvičence, kde bylo pár zamykacích skříněk. Od nichž měl pravděpodobně klíč i nějaký z doggenů, jelikož i když se nehorázně zpotil a oblečení tam jen tak hodil, pak pokaždé, když šel zase cvičit, tak tam našl čisté a úhledně poskládané. Stejně jako boty, které vždy tak po dvou týdnech voněly pracím práškem. A že to bylo potřeba.
Převlékl se a svoje normální oblečení pečlivě složil, aby se nepomačkalo. V kapse bundy našel malý mobilní telefon. Chvíli na něj podivně koukal a potom se rozpomněl, že ho vzal z Irethiny bundy, kterou viděl ležet na lůžku v pokoji pro nemocné.
Položil ho přesně do prostřed hromádky oblečení, aby ho neztratil, s tím, že ho později předá Vishousovi. Potom zamkl skříňku a vydal se k běžícímu pásu, aby se pro začátek trochu rozehřál.
Po asi pěti hodinách, kdy z něj lilo jako z konve a kdy si připadal, jako kdyby strávil dva dny nonstop venku na lovu, konečně zamířil do sprch. Právě teď byla pro upíry půlnoc. Bylo odpoledne a slunce bylo vysoko na obloze.
Pustil na sebe nejdřív vlažnou, potom studenou a nakonec, když už mu nebylo tolik horko, tak teplou vodu. Pečlivě vymydlil ze svých vlasů, dlouhých asi po uši, všechen pot. To samé udělal se zlatavou pokožkou celého svého těla a potom už jen nechával vodu, aby na něj padala v proudech. Užíval si ten klid. Svaly ho bolely, ale mysl byla naprosto klidná a čistá.
Trochu se osušil do ručníku připraveného u dveří ven a potom do něj zabalil svoje boky a zade. Stále ještě s mokrými vlasy se šel znovu obléct.
Když na sebe natáhl kožené kalhoty a černé triko, tak si začal sušit vlasy a přitom mu padl pohled na mobil, který před oblékáním odložil stranou. Nechal sklouznout ručník na ramena a rozsvítil obrazovku telefonu. Podivil se nad tolika zmeškanými hovory, ale telefon byl zamčený a tak nemohl zjistit, jestli tu ženskou neshání třeba její milenec.
Při té představě z něj vyšlo hluboké a dost hlasité zavrčení. Když si to uvědomil, tak zatřepal hlavou, ztmavil mobil a strčil ho do kapsy, přehodil mokrý ručník přes lavku a hned potom, co si vzal bundu, tak odešel. Jak byl unavený, tak si potom na mobil ani nevzpomněl. Došel do svého pokoje, natáhl se ještě v kalhotách na postel a usnul jako špalek.
Vzbudil se hned, jak uslyšel vyjíždět kovové rolety. To znamenalo, že začíná noc plná nicnedělání. Provedl ranní hygienu a vydal se na První jídlo. Teprve až uviděl u stolu sedět Vee po boku Jane, tak si vzpomněl na ten mobil. Práskl se do čela.
„Vee, něco pro tebe po jídle mám,“ řekl a zakousl se do chleba s máslem a vajíčkem. Miloval tu chuť. Obzvlášť, když to bylo vajíčko na hniličku.
„Okey, vyřídíme to hned, musím potom do terénu,“ pokýval hlavou a sám se pustil do jídla, které, jako u všech bojovníků, mizelo převratnou rychlostí. Nebylo tedy překvapením, že bylo do patnácti minut po jídle, alespoň pro muže.
V naznačil hlavou, aby ho následoval a on šel.
„Ta ženská, která se chce vidět s Wrathem, měla v bundě mobil. Včera jsem na něj zapomněl, ale snad bychom z něj o ní mohli něco zjistit,“ podal mobil Vishousovi.
„Fajn, tak to abychom se na to mrkli,“ řekl a připojil mobil do svého počítače a začal kouzlit. Jako by nestačilo, že se uměl dost dobře ohánět s dýkou a potom tu ještě byla ta věc s jeho zářící rukou, která byla vždy schovaná v černé rukavici.
Vishous zjistil, že číslo mobilu v jeho ruce ani číslo, které se dožadovalo pozornosti, se nedá zaměřit. Jedinou možností bylo na něj zavolat.
„S tím musíme k Wrathovi, aby si to poslechl taky, kdyby to bylo něco vážnýho. Jo, a musíme to nahrát,“řekl V a oba se automaticky rozešli ke dveřím královy pracovny.
V zaklepal a po zamručení vstoupil.
 „Co je?“ zeptal se Wrath a nevzhlédl od stolu. Bylo by to stejně k ničemu. Vždycky poznal, kdo před ním stojí.
„Máme mobil té ženské, co si přeje soukromou audienci,“ řekl Vishous a vstoupil. Thurry ho hned následoval a sednul si do jednoho křesla naproti stolu.
„Prověřili jste ho?“ zeptal se zaujatě. Bylo celkem zřejmé, že ho zajímá, kdo byla tahle žena. Její popis mu byl celkem k ničemu a nepamatoval si nikoho, kdo by se jmenoval Ireth.
„No to je právě ten problém. Data jsou zaheslovaná a je jen jeden pokus. Neuhádneš a smaže se celej vnitřek.“ Král zaklel. „Ale někdo na něj volal. S tím volajícím číslem je to samé. Jediná možnost je…“
„Na to číslo zavolat,“ dokončil za něj větu Wrath. Thurry jen potichu sledoval jejich konverzaci.
„Jo a říkali jsme si, že by bylo dobrý, aby sis to poslechl, kdyby to bylo něco důležitýho,“ řekl a vrazil mobil do ruky Thurrymu.
„Jasně,“ zamumlal Wrath a opřel se do křesla. „Budeš to i nahrávat?“
„Jo, už to mám nachystaný. Thurry to dá nahlas, abychom to všechno slyšeli,“ řekl a pokynul mu. Thurry se zhluboka nadechl a jen doufal, aby to nebyl nějaký nadržený chlap.
Po krátkém vyzvánění se z reproduktorů ozval ženský hlas: „No to je teda dost, že ses taky ozvala. Máme problém. Ruth  byla s tou Vyvolenou… Ehm, Ellise nebo jak se jmenuje. No, byla s ní nakupovat, a když jeli zpátky, tak se Vyvolené udělalo zle z Big macu a ona potřebovala zvracet, tak zastavili u chodníku. A jak bych to tak řekla… Ruth skončila pěkně zrubaná, skoro vykrvácela a tu Vyvolenou někdo unesl. Jelikož měla Ruth na zádech vyřezaný vzkaz od nějakýho pana C, tak to zcela jistě byli bezduší, ale R prej nikdy neviděla bezduchýho takhle bojovat, takže masakr…“ zastavila se na chvíli žena na druhé straně sluchátka. „Ehm, Amy, jsi tam?“
„Hovoříš s králem Wrathem, syna Wratha, ženo,“ ozvl se Wrath autoritativně.
„Kurva, kde je A… Ireth?“ zeptala se drze.
„Je v pořádku, čeká na moji audienci. Kvůli bezpečí jsme jí odebrali zbraně a mobil,“ ozval se znovu král.
„Aha. No… Máme dvě možnosti. Buď mi pomůžete, když vám dám adresu, kde se to stalo a poskytnu vám možnost mluvit s Ruth, anebo mi vrátíte Ireth a to hned. Rozhodněte se teď, nemůžeme dýl čekat. Někdo na tom už pracuje, ale víc hlav, víc ví,“ řekla zcela vážně žena čekajíc na králův verdikt.
„Dnešní lov bude lov na toho šmejda. Pošlu všechny muže, aby se s tebou setkali na místě, kde se to stalo.“
„Díky, Wrathe, synu Wratha. Je to Aukley Street 56. Kolik potřebují tvoji muži času?“
„Za půlhodiny se tam s tebou a s tvojí raněnou sejdou. Tohle vyřešíme za každou cenu, tak přísahám, ženo,“ poslední větu řekl ve staré řeči. Tohle bylo setsakra vážné. Unesená Vyvolená v prackách těch parchantů. Všem třem mužům v místnosti bublala krev.
„Fajn. Ráda jsem tě poznala,“ řekla přemýšlivě a zavěsila.
            Král hned na to svolal své muže s tím, aby byli připraveni jít ven. Zavolal i primala Phuryho, o jehož Vyvolenou se jednalo. Všem jim Vee pustil hovor s tou ženou a všichni měli stejnou reakci – byli nedočkaví toho parchanta najít a zabít. A Phury přímo zuřil, na to, že většinou byl ten nervák Zsadist, alespoň, jak Thurry slýchal.
            Netrvalo dlouho a bojovníci vyrazili do noci. Krvelační a plní nenávisti.

čtvrtek 29. ledna 2015

Sisterhood Condemned: Ladylove Invicible - 2



Kapitola druhá
Neřešila, že zrovna dobře nevidí. Sundali jí šátek teprve před chvilkou, ale než si její oči zvykly, tak to bylo dost drsný. Trochu se motala, ale přesně věděla kam do Caldwellu, nebo spíš za Caldwell, dojeli. Na tohle nemusela být upírka, stačilo jí, aby se starala o všechny svoje sestry. Musela mít naprosto pokrytou oblast a všechny zkratky. Každou noc byla v terénu. Nikdy si nedovolila mít volno, dokud jsou její sestry venku. Na to je až moc miluje.
Veděla, že při příjezdu se rozevřela velká kovová brána a taky si hned všimla, kdy zastavili. Nebylo bezpečné, aby viděla sídlo zvenčí. Jí by ten pohled stejně víc napovědět nemohl, ale kvůli jejich pocitu si prostě otevřela dveře, jakmile Butch zatáhl za ruční brzdu. Samozřejmě si nejdříve odepnula pás.
Nedělalo jí problém zorientovat se. Zastavili přímo před hlavními dveřmi, takže mezi ní a hlavními dveřmi byl jen úzký chodníček. Udělala pár opatrných, ale sebejistých kroků. Narazila na překážku v podobě schodů a tak jen špičkou přejela po jeho svislé straně. Další schod už nebyl problém. Opatrně nahmatala ještě jeden schod a potom se už ozval jen domovní zvonek.
„Jdete nebo ne?“ otočila se pořád se zavázanýma očima. Kdyby jen viděla výrazy v jejich tvářích, pak by to její důstojnost nezvládla a ona by se zhroutila v ohromujícím smíchu.
Dveře jí otevřel doggen Fritz. „Kdo jste?“ zeptal se zmateně. Nečekali přece nikoho cizího, to by musel vědět.
„Menší návštěva, Fritzi,“ ozval se za jejími zády Tohrment a stoupl si kousek za ni, takže byla schopna vycítit jeho mužné teplo a až teď si uvědomila, že pokud ty panáky whisky někdy zabraly, tak jejich opojení vyprchalo. V duchu zaklela ještě víc, než, když se dozvěděla o Ellise.
„Tohle je…“zaznělo od Tohra do prázdna.
„Jmenuji se Ireth,“ podala doggenovi ruku a mile se na něj usmála. Věděla, že právě on je mocným spojencem, který ví o domě všechno. Má přehled o tom, co se kde šustne. Když ho přesvědčí, že nezamýšlí nic zlého, tak by jí snad pár podrobností velice rád sdělil. „Vy budete nejspíše hlavní doggen tohoto domu, že ano?“Potřásla mu rukou. „Fritz, pokud se nemýlím.“
„Ano, paní Ireth. Velice mě těší,“horlivě jí třepal s paží. Očividně byl nadšený.
„Nemusíte mi říkat paní, Fritzi. I mě velice těší,“ pokynula mu hlavou. „A teď pokud mě omluvíte, Fritzi, tito milí pánové mě zavedou, kam uznají za vhodné. Nashledanou,“ Znovu pokývla hlavou a udělala krok směrem do domu. Uslyšela rychlé kroky, letmé požádání Fritze o zaparkování escalade a potom jsme ucítila vůni člena Bratrstva Butche přímo před sebou. Podle běžného postupu mě museli odvést do bezpečné místnosti. Což v jejich případě znamenalo, že dnešní noc strávím na zdravotnickém lůžku v jejich zdravotním středisku.
Stvořitelko, díky, za všechny informace.
Tohrment jí položil ruku na rameno, aby věděla, kdy má zatočit a kdy ne. Šeptl jí vždy, když před sebou měla práh dveří, schody anebo jakoukoli jinou překážku. To, že je byla schopna všechny zvládnout, ale nevěděl.
Po celkem dlouhé cestě vedoucí stále dolů konečně ucítila známý pach desinfikovaného prostředí. Jejich doktorka byla opravdu třída. Amanda se nechala zavést do jednoho z pokojů, hned vedle sálů číslo 2, kde nejspíše právě někoho ošetřovali, protože se odtamtud ozýval křik a spousta hlasů.
Butch i Tohr zbystřili smysly. Šli potichu, naslouchali rozhovorům. Strčili ji do dveří. „Udělej si pohodlí,“ řekl Tohr a zamkl ji. Mohla ty dveře vyrazit, kdyby chtěla, ale to nebyl její záměr…
Velice ji zajímalo, co se dělo vedle v pokoji. Tohrment i polda tam jistě hned zamířili, aby zjistili, zda je zraněný někdo z bratrů a jestli je to nějak vážné. Popřípadě byli ochotní hned nabídnout pomocnou ruku, což doktorka Jane neměla moc v lásce. Měla ráda klid při práci.

Tohr vplul s poldou do sálu číslo 2. Na operačním stole ležel Thorthurre. Štíhlé, ale svalnaté tělo jeho spolubojovníka se zmítalo v křečích. Hluk se odtud linul, protože doktorka Jane ani doktor Manny nebyli schopni ho ošetřit.
Jane sice provedla ukázkovou práci při vytahování tří stříbrných kulek z jeho těla. Rána se měla okamžitě po zašití a převázání začít hojit. Místo toho byly obvazy okolo hrudníku nasáklé krví, stejně jako jedna bandáž kolem jeho levého lýtka. Měl rozstřiženou nohavici kožených kalhot, které byly tak typické pro všechny obývající Sídlo. Až na ženy a na doggeny. Ach, Stvořitelko, melu blbosti.
„Co se děje?“ zeptal se Tohr a zaměřil svůj zelený pohled na skoro průsvitnou Jane. Ona, Jane, zemřela a Stvořitelka za její život vyměnila své skřivánky, kteří byli její jedinou radostí. Janin druh V, syn Stvořitelky, by bez ní nepřežil a jeho prokletí mu ukázalo cestu zpět k Jane.
„Nemůžu zastavit to krvácení a navíc má v pravidelných intervalech křeče. Nejspíš mu něco vyvolává elektrické impulzy v mozkové kůře,“ řekla vážně a celkem bezradně. „Pokud to tak bude pokračovat, usmaží mu to mozek,“ zašeptala mu ještě a hnala se dál vymýšlet, co by mu tak pomohlo.
Thorthurre ji znenadání chytil za ruku a zakroutil hlavou ze strany na stranu. Sděloval jí, že to už nemá cenu. Stejně jako všem ostatním na sále, kde se po této poněkud depresivní scénce rozhostilo úplné ticho.
Ťuk, ťuk, ťuk, ozvalo se zprava. Ženské klouby klepaly na sklo létacích, momentálně zamknutých, dveří. Na obdélníkové tabulce skla se začala objevovat písmena psaná červeně. Pravděpodobně krví. M. Ů. Ž. U. P. O. M. O. C. T.
Než Tohr stihnul zareagovat, tak doktorka Jane vytáhla ze svého pláště klíče a odemkla jí. Neztrácela s ničím čas. Neptala se jak.
Řekla jí jen: „Tak dělej.“ Ireth na to jen pozvedla obočí a ladným krokem se protáhla kolem doktorky. „Jestli mu ublížíš, pěkně si to odskáčeš,“ dostala varování podpořené vrčením Bratrů. Byl zde on, Butch, John, Quinn a Zsadist.
Ireth se přesunula k Thorthurrovi. „Kdybych mu chtěla ublížit, tak bych svou pomoc nenabízela.“
Došla k Thurrymu, oskenovala ho pohledem, chňapla po skalpelu a rozřízla obvazy. Podala si misku s kulkami a vyndala je, aby nezavazely. Potom si jen tak rozkousla zápěstí a nechala svou krev odkapat. Uzavřela ránu olíznutím. Potom tu hustou rudou kapalinu nabrala na dva prsty, které zabořila do každé díky po kulce. Vymazala rány a Thurry už nekrvácel na kachličky. Potom do své krve namočila gázu, kterou mu přiložila na rány a jen je zalepila.
„Potřebuju sůl a nějakou skleničku,“ podívala se poprvé jinam, než na Tohrova bratra ve zbrani.  Zsadist se vypařil a jako lusknutím byl zpět. Ireth bez jakéhokoliv komentáře přijala věci od Zsadista a nabrala hrst soli, kterou zalila svojí krví. Skalpelem tu směs zamíchala a podala to k Thurryho ústům.
Bojovník sebou na stole škubal, ale už neslábl. Jakmile ucítil krev, tak zbystřil. Jeho špičáky se protáhly, ale ne o moc. Nechal si nalít hnusnou směsku do krku, až se zakuckal. Muselo to být odporné, zašklebil se Tohr.
Něco málo ale Thurry spolkl, a když se přestal dávit, tak všichni očekávali výsledek. Svalové křeče ustaly. Trvalo to nějakou chvíli, ale nakonec ano.

„Jak jsi to dokázala, holka?“naléhala na Ireth doktorka. Nejspíš průhledná a ze Stínu zrozená Jane, shellan Vishouse, syna Bloodlettera a Stvořitelky. A co jim asi tak měla říct?
„Byl tam jed, zastavila jsem jeho šíření. Díky soli ho nebudu schopná vycítit. Do ran jsem mu ji ale dávat nechtěla, aby neměl jizvy,“ byla Amanda trochu rozpačitá. Dělala to svým sestrám už mnohokrát, stejně jako ony jí. Byl jen jeden oddíl, který používal tyto náboje. Byla celkem vykolejená, že tohle ještě neznali. „Vy jste se s tím ještě nesetkali?“ zeptala se.
„Ne, nevěděla jsem, co mám dělat,“ vypadala Jane trochu vyděšeně, hned na to objala Amandu, která cítila její hřejivou pokožku, která byla malinko průhledná.
„Jé, promiň,“ uchechtla se Jane začala uklízet ten nepořádek, co tu spolu natropili.
„Do dalšího Prvního jídla by měl být v pořádku. Ale ještě bych ho nechala jednu noc mimo,“ řekla Amy a pomalu se šourala na sál číslo 2.
„Konečně někdo rozumnej, taky! Slyšels Thurry. Jsi jednu noc mimo službu,“ řekla doktorka za Amynými zády.
„Skvělý…“ ozval se úžasně drsný hlas nabručeně. Amandu z toho zvuku rozvibroval podbřišek. „Ale díky ti,“ křikl jí ještě do zad, a kdyby si nechtěla zachovat důstojnost, tak se jí podlomí kolena. Bože, nejenom že to byl bojovní, ale byl neuvěřitelně svalnatý a pěkný, ale ten jeho hlas by dokázal udělat s ženskou cokoliv. Podlehla by mu každá a to je nebezpečné. Nejzajímavější však bylo, že tohoto bojovníka v pozorovací misce nikdy nespatřila. A přitom… Och, musí si na něj dát pozor. Nesmí se nechat zlákat. Kvůli tomu tady přece není.
Tohrment se za ní ani neobtěžoval zamknout. Trochu místnost prošmejdila a našla dveře do koupelny, kam bez prodlevy zamířila. Na lůžko vyskládala zbraně, na které očividně po výstupu s Fritzem oba Bratři zapomněli. Nechala si u lůžka i boty, ponožky, bundu a kalhoty a do koupelny se vydala s jednou dýkou v tričku a spodním prádle.
Okamžitě pustila horkou vodu a po svléknutí si pod ni i s dýkou stoupla. Neriskovala, nikdy.
Po horké sprše vylezla a podívala se na sebe do zrcadla. Svůj obličej znala, stejně jako zbytek těla. Nic ji nemohlo překvapit, ani některé nedokonalosti, na které radši nemyslela. Vždy ale kontrolovala rodokmen na předloktích, zda nenastala nějaká změna.
Otevřenými dveřmi unikala z koupelny pára a ona pomalu s ručníkem a oblečením v ruce přešla k lůžku. Ve dveřích zvedla pohled od svých chodidel. Setkala se s rozšířenými zornicemi na bleděmodrém pozadí s tmavým kroužkem a žlutými skvrnami.
Thurry, jak mu říkali, se vůbec nestyděl za to, že ji viděl. A ona to tak nebrala, její tělo jí bylo jedno, cenila si jen schopností a ducha v poničené schránce. S pohledem upřeným do jeho očí na sebe pomalu natáhla dlouhý bílý ručník.
Nepromluvila na něj. Sebrala oblečení z lůžka za upírem a šla se obléct za zavřené dveře koupelny.
Vyšla důstojně oblečená s hlavou nahoře. A přes to, že bylo na sále příjemně teplo, tak měla bundu. Nepotřeboval vidět víc, než jí bylo libo.
„Vidím, že zbraně jste si už vzali,“založila si ruce na hrudi.
„Hm,“ vypravil ze sebe. U Stvořitelky, to je ale mluvka.

U Stvořitelky, tak tenhle pohled už z hlavy nevymaže. Panebože, jak… Vzpamatuj se, sakra, přece tě nerozhodí pohled na nahou ženu. Problém byl v tom, že se mu jen tak nepoštěstilo potkat tak urostlou ženu. Nebyla drobounká jako většina shellan, jako ženy glymery, ale měla tělo bojovnice. Pod její kůží byly jen svaly, žádný tuk. Ani gram, nikde. Nebyla kulturistka, to ani za mák, ale přirozeně se jí svaly rýsovali pod světlou pokožkou. A ta její ňadra. Ne! Poručil si, rozptýlení ho přivádělo k šílenství.
„Ehm, chtěl jsem ti opravdu poděkovat,“ řekl, když ho obešla. Otočil se za ní, aby jí viděl do obličeje.
„Aha,“ měřila si celou jeho postavu. A potom se mu podívala do očí. Připadal si v tu chvíli, jako kdyby před ní stál nahý, stejně jako před chvílí ona.
Poklekl před ní na koleno. Rozhodl se poděkovat staromódně. „Dlužím ti svůj život a na svou čest ti to jednou splatím,“řekl ve starém jazyce upírů a držel oči u země, jak bylo zvykem. Doufal, že jeho nabídku přijme.
„Děkuji ti, bojovníku,“ hlesla s úctou ve staré řeči. Setkali se očima. Zaklesli do sebe a bylo těžké se rozpojit. Pohladila ho po ruce a za zápěstí jej donutila, aby se postavil. Pořád na sebe upřeně hleděli, až její ruka vystřídala tu jeho, kterou pomalu posouval po jejím zápěstí k lokti, až na její záda. Pomalu si ji začal přitahovat k sobě. Cítil, že tohle je správné, že by si ji měl označkovat. Chtěl okusit chuť jejích rtů.
Moje, zavrčel. Bránice se mu rozvibrovala tak, že tento zvuk šel slyšet přes celou místnost. Jemu to bylo jedno, ale ona zpanikařila. Vyškubla se.
„Už to nedělej,“ zavrčela mu do obličeje a potom mu jedním rychlým pohybem zkroutila ruku za záda.
Au, zavrčel znovu, nemyslel si, že bude tak rychlá a už vůbec ne silná. Pokusil se uvolnit, ale držela ho pevně. Nebyla to zrovna poloha, ve které by s ní právě teď chtěl být. A tak ji pilně naučeným pohybem přemístil před sebe a odstrčil ji. Neprotestovala, jen se na něj hrdě dívala.
Na tohle neměl náladu. Otočil se na patě. „Můj slib platí,“ prohodil dost zuřivě a práskl za sebou dveřmi, které potom ještě zuřivěji zamknul. Proklatá tabulka skla přímo v úrovni očí ho donutila si ji ještě jednou prohlédnout. Držela se za hrudník a on si vzpomněl, jak tam stála bez ručníku.
„Sakra,“ zasyčel, když se podíval na zem a pohledem přitom zavadil o bouli ve svých kalhotách.  

úterý 27. ledna 2015

Sisterhood Condemned


Ilona Andrejová

Neporazitelná milenka

Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
Kapitola pátá
...

Sisterhood Condemned: Ladylove Invicible - 1



Kapitola první
            Zastavila se, aby uzobla jedné ze svých sester hrozen ze salátu, který si připravila ke sledování televize. Konkrétně pořadu Výměna manželek. Ne, že by to rudovlasá Ruth někdy potřebovala. Stejně jako její ostatní sestry to ani za mák nepotřebovala. Zvládla na posezení sníst klidně celý dort, ale s její váhou to ani nepohnulo. A to všechno díky spalování, které bylo zapříčiněno neustálým cvičením a držením se ve formě. A v dalším případě taky bojem proti bezduchým, kteří jejich rasu pronásledovali celá staletí. Nebyla teda jiná možnost, než se proti nim postavit.
            Jejich rasa si z tohoto důvodu vyčlenila silnou krev, která plodila silné muže. Prudcí a zkušení bojovníci byli tehdy sezdáni s několika Vyvolenými. Jeden se dokonce stal Primalem a obsluhoval v období potřeby všechny nesezdané ženy pobývající na Druhé straně. Z těchto spojení poté vzešli muži s burácející krví, ostrými smysly a neobyčejnou odvahou postavit se protikladu Stvořitelky a to jejímu bratru Omegovi, který bral duše obyčejným lidem a měnil je na bezduché. Právě válka s nimi stvořila i jejich Sesterstvo. Které sice nemělo tak dlouhou historii, jako Bratrstvo, kam byli muži přijímáni po staletí. Bratři byli vždy uznáváni glymerou. Avšak Sestry, počínaje Amandou, byly vždy vyvrhelové. Neposlušné ženy, které nesplňovaly svou správnou roli ve společnosti.
            „Ruth, jdu vyřešit tu záležitost s Vyvolenou. Je pravděpodobné, že se pár dní nejspíš neukážu,“ přisedla jsem si k ní na obrovskou pohovku před plazmovou televizí.
            „Myslíš, že budou mít problém s důvěrou?“ řekla a svým dlouhým prstem si do úst strčila rudou jahodu. Její oči ale stále spočívaly na obrazovce.
„Byli by to hlupáci, kdyby ne,“ odfrkla si. „A jelikož přežívají tak dlouho, tak bych řekla, že zase až tak hloupí nebudou. Ještě si musím zavolat. Doufám, že Tohrment si mě bude pamatovat, když se mu patřičně připomenu,“ mrkla na svou sestru, ladně se zvedla a šla do chodby, kde si vzala koženou bundu. Byla plně ozbrojená, měla dýky i zbraně a byla připravená na všechno. Noc byla ještě mladá.
„Tak já mizím!“ křikla do domu a upíří uši všech přítomných ji slyšeli více, než jasně.

Aamanda se dematerizovala do uličky pár kroků od Železné masky. Vytáhla z kapsy telefon a vytočila Tohra. Chvíli se ze sluchátka ozývalo pouze proslulé tůt, avšak potom uslyšela něčí hlas.
„Jsi to ty Tohre?“ zeptala se, protože se z druhé strany nic neozývalo.
„Kdo jsi?“ zeptal se známý baryton.
„Nejsem nepřítel. Sejdeme se za patnáct minut v Železné masce. Přijď sám,“ s těmito slovy ukončila hovor a prošla kolem řady lidí. Vyhazovač ji chtěl zastavit.
„Jdu za Xhex,“ mrkla jsem na něj a on mě bez jakýchkoliv dalších námitek pustil. Bylo jasné, že vedoucí ochranky tohoto podniku a shellan Johna Matthewa, už o její přítomnosti ví. Vešla bez jakýchkoliv obav do klubu a namířila si to přímo na bar, kde si objednala jednoho dvojtého panáka Grey Goose. Opřela se o bar lokty, věděla, že jí Xhex brzo vyhledá, nebo si ji alespoň prohlédne. Chtěla jí ten pohled opětovat a neměla s tím moc starostí.
Xhex byla přesná jako hodinky. Šla Amandě naproti a všimla si, že jsou stejně oblečené, až na Amandinu koženou bundu a její dlouhé rovné rozpuštěné černé vlasy sahající až k zadku. Xhex byla ostříhaná na krátko. A taky byla sympathem.
Amanda se jí zadívala do očí, přes všechny lidi a kouř, který v baru byl, viděla ostré rysy Xhexina obličeje. Pozvedla si před obličejem sklenku. Na zdraví, popřála si a kopla panáka do sebe.
Neměla v plánu za ní chodit. Tyto dvě ženy se ještě neměly setkat. I když Xhex by mohla rozšířit jejich řady, byl tu jistý problém s jejím hellrenem a vlastně s celým Bratrstvem, které o jejich existenci zatím nevědělo. To se ale mělo s příchodem Tohrmenta, syna nikoho, změnit.
Amanda si objednala další pití. Ne, že by jí jedna sklenička nestačila, ale stejně s ní alkohol v tak malé míře nikdy nic neudělal, a tak nebylo potřeba kontrolovat spotřebu konzumovaných lihovin.
To, že do klubu vstoupil jeden z bratrů, poznala, i kdyby nechtěla. Nepotřebovala ho ani vidět. Stačilo vycítit ženy kolem. Ihned na něj zaměřily svoje oči. Reakce byla nevyhnutelná a nápadná, což jí vyhovovalo. Ovšem, že i on ji hned vycítil. Nebyla sice jediná jejich druhu v tomto klubu, ale její vůně se lišila od vůně jiných upírských žen. Zaměřil se tedy na ni a přešel opatrně vedle ní k baru. Vypadalo to, jako kdyby si chtěl hrát, že tu na někoho čeká.
„Ahoj, Tohrmente,“ řekla, kopla do sebe wisku a rovnou si objednala další. Už chtěl něco říct, ale předběhla ho. „Chci, abys mě vzal k Slepému králi.“ Otočila se na něj a zaklesla do jeho zelených očí. Byl o něco větší, než ona. Její mrštnost dorovnávala hmotnostní rozdíly a její drzost totéž dělala s jejich výškou.

Tohr sám sebe přesvědčoval, že je to nejlepší možné řešení. Opravdu té pozoruhodné ženě svolil s audiencí u krále. Nemohl ani jinak, věděla toho o nich příliš. Nevypadala na členku glymery ani na žádnou normální příslušnici jejich rasy. Za to její oči vypadaly více, než povědomě. Viděl je u Slepého krále ještě předtím, než začal nosit svoje panoramatické brýle.
Zavolal Butchovi, aby pro něj dojel s escalade a aby si připravil nějaký pruh látky, který poslouží k ochraně lokace sídla Bratrstva a První rodiny. Díval se, jak do sebe žena kope jednoho panáka za druhým.
„Moc se neopij,“ upozornil ji opatrně. Bál se, aby ke králi nepřivedl nějakou vypitou osobu, která nemá na srdci naprosto nic důležitého, ale podle Xhex nejspíš důležitá bude. Řekla Johnovi, že nemůže přečíst její graf, což většinou sympath dokáže u každého alespoň povrchově, ale ona jako kdyby ani neexistovala. Taky mu řekla, že jí vyhazovač pustil proto, že mu pověděla jméno Johnovi shellan.
„O mě se nemusíš bát, bojovníku. I kdybych chtěla otupit smysly, jen whiska k tomu nestačí,“ řekla a zadívala se na něj. „Proč si vlastně nedáš se mnou?“ pozvedla jedno obočí a z hecu do sebe jednoho panáka kopla. V tu chvíli si vzpomněl na Autumn, dnes večer měl volno a takhle upírka ho obírala o možnost válet se v posteli s jeho shellan, s jeho milovanou. Ale to ona nemohla vědět.
„Mám radši čistou hlavu, ženo,“ pokynul jí slušně a ještě jí objednal whisku. „Jaké je vlastně tvé jméno?“ prohodil rádoby nenápadně.
„To by tě zajímalo, co, Tohrmente?“ zasmála se, zakroužila s hnědavou kapalinou ve sklenici a potom se na něj vážně podívala.
„Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít.“ Tohrovo obočí vyletělo vysoko po čele nahoru. Chvilku se na sebe jenom dívali, ale ona se pak zachechtala a bouchla ho pěstí do svalnatého ramene. Nečekal, že by ho ta ráda nějak bolela, ale bylo to, jako kdyby ho uhodil jeden z bratrů. Udržel si vážnou tvář a jen pozvedl koutky. Ránu jí oplatil. Nic to s ní neudělalo.
„A to mělo být prosím tě, co?“ zatvářila se nechápavě. Reagoval na jeho ránu. Nebyl zvyklý bít ženu. Nikdy se k ženě nechoval tak, jako třeba k Dariovy, nebo k Wrathovy. Ale ona byla zaskočená, že ji šetřil.
„Jsi ženská,“ pokrčil rameny a modlil se, aby dál nemusel pokračovat v téhle konverzaci. Tak už prozváněj poldo.
„Pch, to jsem si mohla myslet,“ zkřivila rty a vrátila se ke svému pití. Potom už byla potichu. Jak ji tak pozoroval, musel říct, že je zajímavá. Sjel ji pohledem. Obličej měla ostře řezaný, ale elegantní. Dominovaly mu oči Slepého krále, rudé rty a vystouplé lícní kosti. Tváře měla trochu propadlé, ale to jí na krse neubíralo. Dlouhý štíhlý krk navazoval na štíhlé a pružné tělo. Břicho měla jistě ploché, překryté tmavozeleným tílkem a černou koženou bundou. Tričko končilo někde pod lemem černých kožených kalhot. Kolem svalnatých stehen měla popruhy se zbraněmi a noži. Vsadil by se o cokoliv, že pod tou její bundou je celý arzenál. Kožené kalhoty byly zašněrované do vysokých bot z černé kůže, které se výrazně podobali bagančatům Bratrstva, ale podrážka byla tenčí a tak byli tišší.
Tohr se pohledem vrátil k jejímu obličeji. Upřeně jej sledovala. „Řekni mi, že ses mi právě nedíval na zadek,“povzdechla si a pohodila vlasy.
Před odpovědí ho zachránilo vyzvánění telefonu. „Už je tu.“
„Oukej,“ pokývla hlavou, vytáhla ze zadní kapsy bankovku, zaplatila svoji útratu a ještě nechala tučné dýško. Otočila se k východu a rozhodně se vydala ven z klubu. Nečekala na něj. A o to to bylo horší. Měl přímo detailní výhled na její půlky v těch proklatých kalhotách. Ne, že by po ní toužil, ale musel uznat, že je neuvěřitelně přitažlivá.
Ani jedno se na něj neohlédla. Její upíří uši ho slyšely. Cestou kývnul na Xhex, že je všechno v pohodě a dál neztrácel čas. Polda už na ně čekal na smluveném místě.
„Zdarec, Butchi,“ řekla a sedla si na sedadlo spolujezdce. Hned potom stáhla ze zrcátka černý šátek. Tohr nestačil ani zareagovat.
„Hele, tady sedí Tohr.“ Zamračil se trošku Butch.
„Prdlačky. Vypadám snad jako Tohr?“ Nadzvedla obočí a koukla na něj. Butch byl trochu zaskočený. Pocházel ze světa lidí, ale i tak se k němu nikdy žádná upírka nechovala podobným způsobem. Když se neozývaly žádné protesty, tak si uvázala šátek pevně na oči. Tohr chtěl dohlédnout, aby šátek nepropustil ani paprsek světla, nebo spíš tmy, ale to nebylo potřeba. Látka kolem její hlavy byla několikrát přeložená a jeden cíp sahal až pod bradu, aby neviděla ani spodem. Je poctivá, pomyslel si Tohr a nastoupil na zadní sedadlo. Doteď se koukal okýnkem dovnitř. Byl natolik dospělý, že hádka o místo nepřicházela v úvahu. V ten moment by přísahal, že měla důvod, aby zavolala právě jemu. Ostatní bratři by nebyli tak shovívaví.
Byla drzá a zrovna třeba takový Rhage by nesnesl sedět vzadu, když „jejich rukojmí“ sedí vepředu. Bublal by uvnitř a u Posledního jídla by jim to všem dal zcela jistě najevo.